o historii a mlynářském erbu

Historie Mlýna Střížov

První zmínka o mlýnu a osadě Doubkov pochází z darovací listiny tišnovskému Cisterciáckému klášteru a je z roku 1234. Do dnešních dnů se z Doubkova zachoval pouze mlýn.

Rod Vidourků se poprvé dostává do Doubkova před rokem 1890. Hynek Ignát Vidourek (1848 - 1916) si tamější mlýn pronajal a mlynářské řemeslo tam provozoval minimálně pět let.

Spolu s manželkou Marií a čtyřmi dětmi se roku 1914 na místo vrací jeho syn Čeněk Vidourek (1871 - 1932), který již mlýn i s okolními pozemky kupuje.

Provádí rozsáhlou rekonstrukci objektu mlýna i vodního díla. V té době slouží k pohonu mlýna a pily dvě vodní kola. Další rozsáhlou přestavbou prošel mlýn začátkem třicátých let.

17. dubna 1932 Čeněk náhle umírá a řemesla se ujímá jeho syn Karel Vidourek (1907 - 1939).

Po požáru, který v roce 1934 zničil celé strojní zařízení mlýna a pily, začíná Karel Vidourek se stavbou nového mlýna na snadno přístupném místě u silnice ve Střížově. V Doubkově buduje pilu a elektrárnu, ve Střížově pak moderní čtyřpodlažní budovu elektrického mlýna. Provoz mlýna se rozbíhá v roce 1937.

9. září 1939 Karel Vidourek ve věku pouhých 32 let umírá. Jeho žena Marie zůstává na počátku války na provoz mlýna sama se 4 malými dětmi. V zimě 1944 přichází pro obyvatele Střížova, Přímělkova a Komárovic příkaz k vystěhování a jednotky SS si v tomto prostoru zřizují cvičiště a střelnici. V obou mlýnech způsobila německá armáda značné škody, zejména rekvizicí měděného elektrického vedení spojujícího elektrárnu a mlýn.

Po osvobození přichází krátká doba svobodného nadechnutí, avšak než se mohl živnosti naplno chopit Karel Vidourek mladší (*1931), v únoru 1948 uchopili moc v této zemi komunisté, kteří se navzdory předvolebním slibům velice krutě pustili do likvidace veškerého soukromého podnikání. Mlýn ve Střížově byl vyvlastněn, následně zdevastován, rozebrán a rozkraden v roce 1952. Do bytu se nastěhoval tajemník MNV a do mlýna podnik ZZN, který budovu využíval ke skladování obilí.

Marie Vidourková (1907 - 1998), která zažila dvě světové války i 40 let komunistické devastace země, se v roce 1992 dočkala navrácení sice poničené, ale konečně opět vlastní, budovy mlýna.

Prázdnou budovu se podařilo zrekonstruovat a od roku 1994 je opět mlýnem, který semílá obilí.

Legenda o vzniku mlynářského erbu

V Kronice české, v kapitole 34 na straně 289, vypravuje známy Beckevský o vzniku znaku, jakož též i o zvláštní události českého mlynáře Jiřího z Doupova následující pověst:

Léta 1116 požádán byl Vladislav I., kníže český, od krále uherského Štěpána, aby spolu mezi sebou věčný pokoj uzavřeli. Za tou příčinou sjeli se oba vládcové se vším svým lidem na uherské pomezí.

V ten čas byl vyhnán z Uher právě jeden bohaprázdný chlap, jménem Sok.

Týž chtěje se vymstiti za to své vyhoštění ze zemí uherských, ze msty se vynasnažil falešného posla sám učiniti a obě strany na se popudil tak, že místo věčného míru povstal mezi Uhry a Čechy velký boj, při kterém bylo bojováno se střídavým štěstím.

Najednou počali čeští zástupové utíkati a útěku tomu nemohl ani Vladislav sám, který osobně dorazil k vojsku, zabrániti.

Když již nebezpečí prohry bylo největší a zdála se býti věc česká ztracena, skočil mezi Uhry muž v bílé suknici a ve veliké množství jich v půli přetínal tak, že až do článků (ozdoba na nohách) se v krvi brodil. To když viděli Uhři, na útěk se obrátili, a až k Budínu pospíchali.

Po tak slavném vítězství tázal se kníže Vladislav svých rytířů, kdo to byl ten hrdina, jenž tak udatně si počínal?

Odpověděli rytíři, že mlynář Jiří z Doupova, načež týž je přiveden a když se představil, povstal kníže s pařezu, na kterém po bitvě odpočíval, a podával mu ruku.

Mlynář, chtěje mu rovněž pravici podati, spatřil, že v bitvě o tři prsty přišel a proto rychle ruku svou bílou suknicí otřel, při čemž tři krvavé pruhy si udělal, a teprve potom knížeti s hlubokou poklonou ruku podával.

Kníže na to oslovil mlynáře následovně: „Díky ti, ctný hrdino, žes nás dnes od hanby vysvobodil, za odměnu budeš ty a všichni potomci tvého stavu tři červené pruhy v bílém poli v erbu, jaké jsi učinil, užívati!“

Zároveň jmenoval Jiřího z Doupova správcem města Žatce, a celého tenkráte ovšem ještě zcela českého kraje. Soka pak, který svým hanebným vystoupením onu strašnou zlovůli způsobil, kázal u přítomnosti mlynáře a celého svého vojska čtyřmi koni roztrhati.

 
(z knihy Jaroslava Karase Historický vývoj mlynářství, Praha 1919)